Poslání a základní cíle taneční disciplíny step

Vliv a prospěšnost stepu v uměleckém školství, jeho uplatnění v divadelním, revuálním a zábavném žánru

Na uměleckých školách je step zařazen do komplexního programu výuky posluchačů jako samostatná taneční disciplína se zaměřením na rozvíjení dalších tanečních a pohybových technik, kam patří např. jazzový tanec, pantomima, herecká pohybová výchova apod. Zejména procvičování koordinace pomocí stepu úzce souvisí se schopností skloubit jakoukoliv pohybovou interpretaci nejen s hudbou, ale i s hereckou akcí, kde je velice důležitý tzv. temporytmus, který mimo jiné napomáhá souladu hercova mluveného slova nebo zpěvu s pohybem na scéně, což platí  zejména v muzikálu.

Na základě kladného vyjádření kolegů jiných pohybových a tanečních disciplín o působení stepu při výuce herců jsem takto získávané poznatky a zkušenosti postupně zapracovával do osnov a učebních plánů pro step. Tak vzniklo několik přesně formulovaných vlastností a návyků, jimiž step působí nejen na tanečníky, ale především i na všechny studenty uměleckých škol dramatického nebo muzikálového zaměření, kterým zejména napomáhá: 

• prohlubování rytmu a rytmičnosti
• správnému a přirozenému držení těla
• procvičování motorického pohybu a rytmu
• přirozenému vyvažování těla při přenášení váhy z nohy na nohu
• koordinaci pohybu – ruce, nohy, horní a spodní část těla při centrálním i lokálním pohybu
• detailnímu procvičování nohou (špice, ploska chodidla, pata, celé chodidlo, kotník,  koleno, kyčle) při práci nezatíženou nohou
• procvičování celého pohybového aparátu pomocí určitých pohybových stereotypů
• získávání a prohlubování pocitu dechového rytmu
• obohacování rozsahu pohybové a rytmické paměti při použití netradičních tanečních prvků  
• prostorovému cítění, orientaci v prostru a nácviku kontaktu mezi partnery
• přirozenému tanečnímu pohybu na jazzovou a populární hudbu
• získávání pocitu tzv. „lehkých nohou”, což je velice důležitý pocit zejména v jazzovém tanci
• ukládání do podvědomí pocitu hudebního frázování, čímž se rozvíjí schopnost vlastní  tvůrčí fantazie a improvizace
• orientaci v hudební terminologii (např. doba, tempo) a základním významu notových hodnot
• osvojení hudebních termínů, jako je předtaktí, synkopa, triola, 2/4, 3/4, 4/4, a 6/8 takt.

Vedle výše uvedených vlastností lze pomocí stepu velice rychle navodit intenzivní  tělesný pohyb, který vhodným způsobem zaměstnává tolik zanedbávané dolní končetiny a současně v důsledku určité zátěže rozvíjí odpovídající měrou i funkční schopnosti vnitřních orgánů. Stepařským tréninkem se intenzivně rozvíjí smysl pro vnímání, chápání, reprodukci a tvorbu rytmu. Dalším z důvodů je vysoká emotivnost stepu a pocit psychické relaxace, který navozuje. Při studijním procesu je také počítáno s tím, že stepařský trénink, vedený zpravidla v kolektivu, při kvalitní hudbě a za účasti kvalifikovaného pedagoga, má i značný výchovně vzdělávací význam. 

Stepová cvičení se obvykle provádí na jazzovou hudbu, čímž se tříbí hudební sluch, smysl pro rytmus, frázování a harmonii. Jelikož je jazz pocitová záležitost, je nutné neustálým cvičením získaný pocit stále prohlubovat. Kdo tento pocit nezíská, tak může být jakkoliv technicky vyspělý, ale jazzový tanec bude pouze předstírat, ne však prožívat, což je podstatný rozdíl.

Samotný stepový tanec odpovídá vždy nejen tempu a rytmu, ale i celkovému obsahu, charakteru a výrazu hudební předlohy. Stepař, na rozdíl od tanečníka, působí na diváka dvěma vjemy současně – opticky i akusticky, čímž se stává bavičem. Jeho výkon je proto možno srovnat se zpěvákem, hráčem na sólový nástroj nebo hercem. Tomu se podřizuje i ona složka tanečníkova umění, kterou bychom mohli označit jako taneční herectví a která je u stepu nezbytná. 

Všechny uvedené poučky platí i pro základní umělecké školy, neboť jsou zde mnohdy vychováváni i budoucí posluchači konzervatoří a vysokých uměleckých škol. Poučky platí i pro členy tanečních a stepařských klubů, ale i tanečních škol, neboť to, co každý pomocí stepu získá, může kdykoliv zúročit v jiných uměleckých disciplínách.

Stejně jako klasický tanec přetváří technicky a fyzicky tanečníkovo tělo pro jeho budoucí baletní povolání, vytváří i step podobné vlastnosti pro tanečníky jazzového tance. Tyto vlastnosti však vychází z jiných tanečních filozofií a kořenů.

Technika stepu jako revuálního tance se formovala s vývojem jazzu od počátku minulého století. V současné době je metodicky stanovena a ustálena. Není jistě bez zajímavostí, že k ustálení taneční formy klasického tance a jeho terminologie bylo zapotřebí několik století. U stepu proběhl tento vývoj pouze v několika desítkách let.

Klasický tanec buduje tělo v napětí a v pevném, vzpřímeném držení s dokonalou svalovou stavbou. K tomu má přesně propracovánu metodiku a ustálené francouzské názvosloví pro práci nohou, rukou, skoků, otáček, směrů a různých figurací, bez kterého se neobejde žádný tanečník, pedagog či choreograf.

Naopak step, na rozdíl od klasického tance, buduje tanečníkovo tělo od chodidel, bez napětí a v naprostém uvolnění. Pro svoje takzvané lehké nohy je proto nezbytnou doplňkovou technikou zejména pro jazzový tanec. I step a jazzový tanec mají své - anglické, respektive angloamerické - názvosloví, které ovšem není tak podrobné a přesné jako u klasického tance. Z těchto důvodů proto často používají tanečníci, pedagogové a choreografové  při práci s jazzovými tanečními disciplínami srozumitelnější a detailnější názvosloví francouzské. Znalost tanečního názvosloví, které se dá přirovnat k mezinárodnímu esperantu, napomáhá tanečníkům nejen při práci, ale i při účasti na různých mezinárodních soutěžích, festivalech a seminářích najít s účastníky různých jazykových oblastí společný odborný jazyk.

Znalost obou uvedených tanečních technik umožňuje tanečníkům a muzikálovým hercům předvádět různé tance nebo pouze některé jejich části v plném, koncentrovaném napětí. Avšak v jiných tancích, či v některých jejich částech musí tanečníci umět tancovat naprosto bez napětí. A právě k zvládnutí těchto náhlých přechodů napomáhá stepový tanec.

Výuku stepu pod metodickým vedením absolvují lidé z různých důvodů. Každá z těchto skupin má jiné cíle a tím i jinou motivaci a důslednost při nácviku. Při své práci se  kromě studentů uměleckých škol nejčastěji setkávám s profesionálními herci, tanečníky, zpěváky, ale i s artisty, kteří se učí stepový tanec pro výkon svého povolání.

Setkávám se i s početnou skupinou zájemců o step, kterou tvoří amatérští členové stepařských klubů a škol. I když se zabývají stepem ve svém volném čase, ovládají ho někteří natolik, že se jejich výkony dají srovnat s profesionálními. Tato praxe je však známá i ze společenského a sportovního tance, soutěžního aerobiku nebo rokenrolu.

Poslední nemalou skupinu zájemců o step tvoří ti, kteří stepují pouze rekreačně. Že je step baví, dokazuje jejich účast na různých soustředěních a seminářích. Mnozí se stepem v rámci svých klubů vůbec nevystupují a tancují si jen tak pro sebe a pro svoje zdraví a radost z tohoto pohybu.

Každou z těchto skupin je nutno učit step s jiným metodickým zaměřením a cílem, které je možno rozdělit do tří základních okruhů:

1.      Step jako taneční disciplina s cílem jevištní formy tance, která má za úkol připravit především profesionály, ale i amatéry zabývající se soutěžní činností.

2.      Step jako základní taneční průprava, pomocí níž se připravují studenti pro jiné pohybové a divadelní discipliny i pro jevištní praxi současně.

3.      Step jako rekreační a relaxační činnost ve volném čase.

Ke třetí skupině je možno zařadit i step aerobik, do jehož variací lze pro zpestření zařazovat i některá základní stepařská cvičení. Že je možno učit step i jako relaxační pohybovou disciplínu pro volný čas  a pro zdraví, dokazují výzkumy odborníků. Např. hodina poctivého stepařského tréninku se dá srovnat s 8-12 km kondičního běhu, přičemž se spaluje až 500 přebytečných kalorií.

Z uvedených poznatků lze usoudit, že správně vedená metodika stepu působí ve své konečné podobě nejen na diváky, ale ve studijním procesu i na jiné taneční a umělecké žánry. V neposlední řadě působí prospěšně i na zdraví samotných tanečníků. Uvedené  poznatky by si měl každý trenér a pedagog stepu osvojit a při své práci se snažit přizpůsobovat metodiku vždy té zájmové skupině, se kterou momentálně pracuje.

Základní metodika dává pro tuto práci dostatek možností jak v úderové a rytmické, tak i v prostorové technice. V rámci kondičních rozcviček lze pracovat s jakýmkoliv tanečním a hudebním žánrem, jehož pomocí lze studentům rozšiřovat pohybové schopnosti a tím  dosáhnout kvalitnějšího uměleckého výsledku.

Metodický matriál obsahuje souhrn praktických cvičení, která jsou seřazena podle důležitosti a obtížnosti probírané látky. Začíná tzv. taneční technikou stepařské gymnastiky. Tato základní cvičení napomáhají, zejména u nášlapu a náskoku v přenášení váhy těla, při přechodu z obecné taneční techniky na techniku stepařskou. Dále pokračuje metodika základními údery, víceúderovými vazbami až po několikataktové variace.

Stepařskou techniku lze pro snadnější názornost srovnat s hudebními nebo se základními mluvnickými pojmy:

• základní údery = jednotlivé tóny = písmena (hlásky)
• základní dvojúderové vazby = akordy = slabiky
• víceúderové vazby = stupnice = slova
• 4, 8 nebo 16taktové variace = hudební fráze = věty.

Stepařská cvičení se provádí z několika základních a výchozích postavení. Ruce při nácviku vychází ze čtyř základních pozic

 

Nejčastěji používané základní stepařské údery, jejich názvosloví a popis:

(Údery nejsou řazeny abecedně, ale podle metodického postupu)

1.       tap (taep) – úder pološpicí chodidla bez přenesení váhy těla (pata zůstává zvednuta)

2.       step (step) –  krok, úder pološpicí při přenesení váhy těla (pata zůstává zvednuta)

3.       forward tap (forvard taep) – výkop, švihový úder pološpicí vpřed

4.       back tap (baek taep) – švihový úder pološpicí vzad

5.       hop (hop) – poskok na jedné noze s úderem při dopadu na pološpici

6.       leap (líp) – přeskok z nohy na nohu s úderem při dopadu na pološpici

7.       stamp (staemp) – úder celým chodidlem

8.       heel (híl) – úder patou

9.       ball tap (ból taep) – úder bříškem nezatíženého chodidla (pata zůstává na zemi)

10.   crawl (kraul) – úder špicí kolmo o podlahu

11.   scuff (skaf) – švihový úder patou vpřed

12.   chug (čag) – úder patou ve skluzu na celém chodidle

13.   heel dig (híl dyg) – úder patou ze stojící nohy na pološpici

14.   pick up (pik ap) – úder pološpicí ze stojící nohy na patě

Nezasvěceného překvapí, že škála základních úderů ve stepu není příliš rozsáhlá a že její zvládnutí je relativně jednoduché. Dá se říci, že průměrně talentovaný člověk se naučí základům techniky zhruba za padesát až sto hodin. To často vede k mylné domněnce, že se dá step zvládnout vcelku rychle. Opravdovým stepařem se však člověk stává až po mnoha letech praxe, kdy získává schopnost okamžité improvizace na hudební předlohu a kdy dokáže zvukovými efekty, které vytváří úderovou technikou, povýšit hudební útvar na nový, kvalitativně vyšší celek.

Radek Balaš