Úvod k metodice stepu

Step je u nás znám již od počátků dvacátého století a to především jako artistická disciplína předváděná většinou americkými tanečníky v pražských varietních pořadech. Od té doby procházel v předválečném i poválečném období několika vývojovými etapami. Každou z těchto etap nastartovala určitá událost, jako např. popularita artistiky a varietního umění na počátku 20. století. Příchod amerických revuálních filmů ve 30. a 40. letech minulého století. Druhá světová válka a posléze nástup totalitního komunistického režimu znamenaly pro step útlum. Přechod z artistického do soutěžního prostředí a posléze i na divadelní jeviště nastartovala renesance stepu v sedmdesátých a osmdesátých letech. Každá z významných etap našeho stepu měla svoje představitele především z řad samotných tanečníků, ale i trenérů a pedagogů stepu, zejména v počátcích mnohdy v jedné osobě i majitelů stepařských škol.

Na naše divadelní jeviště se v živém podání dostává s velkým zpožděním až v osmdesátých letech. Je to hlavně tím, že byl v našem uměleckém školství neprávem opomíjen, ale i tím, že o něm dlouhá léta naše poválečná taneční literatura téměř nic neuváděla.

Přestože je step některými americkými tanečními odborníky prokazatelně považován za jeden z prvních jazzových tanců, liší se od ostatních především svojí úderovou a částečně i pohybovou technikou. V žádném případě ho však nelze plně oddělovat od ostatních, neboť se řídí jako jiné tance, stejnými pravidly při nácviku, vytváření choreografií a jevištní interpretací.

Na rozdíl od některých jiných tanců má step vypracovánu přesnou metodiku nášlapů a úderů pro kontakt s podlahou. Tyto se provádí různými částmi chodidla, např. špicí, pološpicí, patou nebo celým chodidlem a pomocí různých technik, jako např.  švihem, poskokem, přeskokem, příklepem, odklepem, výkopem, skluzem, hranou chodidla apod. Většina úderů se provádí pouze jednou nohou. Některé se však provádí i oběma nohama současně.

Je to tím, že stepařská metodika vychází ze dvou rozličných tanečních filozofií, které se za určitých dějinných událostí v Americe spojily, aby daly základy stepovému tanci. Dnes tyto taneční proudy rozlišujeme podle místa jejich původu na euroamerický a afroamerický taneční styl.

Příznivý taneční osud umožnil Balašovi věnovat se tanci a zejména stepu po celý život. V roce 1961 se stává profesionálním tanečníkem s uměleckou licencí stepaře ve svobodném povolání. Po několikaleté praxi stepaře- artisty a divadelního tanečníka měl Balaš z řad artistů již své první žáky, které připravoval ve svém soukromém studiu v Brně. Během několika let si všechny prvotní informace získané od svých učitelů stepu plně ověřil v praxi, a to nejen jako stepař a tanečník, ale i jako trenér amatérských a profesionálních tanečníků. Všechny získané pedagogické poznatky následně aplikoval při výuce stepu na hereckých uměleckých školách.

Jako jeden z prvních začínal v tehdejším Československu již v roce 1977 předávat své zkušenosti v uměleckém školství a to na tehdejší katedře muzikálového herectví JAMU v Brně. Pro tuto práci bylo nutno vypracovat přehlednou metodickou příručku, neboť v té době u nás nebyla žádná učební literatura se zaměřením na step. První verze metodiky stepu byla vydána v roce 1982 jako scriptum Divadelní fakulty JAMU Brno. Základ metodiky tvořily zpočátku převážně poznámky pořízené při soukromém studiu. V porovnání se současnou dostupnou světovou literaturou se Balaš opíral o pedagogické výsledky svých učitelů Bohumila Augutina a Franka Towena. Zejména Towenovy konzultace určily konečnou podobu první verze metodiky. Při další práci na metodice, až do její poslední verze, kterou vydala v roce 1992 Taneční škola Starlet Brno, vycházel autor především z nejznámějších metodických postupů amerických pedagogů stepu z třicátých a čtyřicátých let, neboť tato generace stepařů položila metodické základy moderního stepu. Při další práci a doplňování metodiky se opíral i o naši bohatou, zejména předválečnou taneční tradici a metodicky zpracovaných materiálů jiných tanců a pohybových disciplin, které se učí na uměleckých a tanečních školách.

Metodika není vypracována s úmyslem nahradit učebnici stepu. Slouží pouze jako pomůcka těm, kteří se učí stepovat pod pedagogickým vedením, nebo prošli tímto školením a hodlají stepový tanec učit. Metodika obsahuje ustálené základní názvosloví a souhrn podstatných praktických cvičení, jejíchž ovládnutí umožní každému zájemci další studium stepu. Jsou zde obsaženy všechny základní stepařské prvky, které Balaš během své taneční a trenérské praxe získal, technicky zvládl, pedagogicky ověřil a metodicky zpracoval tak, abych je mohl v této formě předávat dalším.

Jelikož více jak dvacet let učil step téměř každý den v některé umělecké nebo taneční škole a působil jako trenér stepu a choreograf v brněnských divadlech, brzy rozpoznal, kdy je nejvhodnější doba zařadit v určitém kolektivu to či ono cvičení. Při práci s žáky nebo herci vycházel především ze schopností a mentality každého jednotlivce. Snažil se, aby všechna cvičení vycházela z přirozeného lidského pohybu, byla všem srozumitelná a dobře zapamatovatelná, což platí zejména pro začátečníky. Všechny nové metodické postupy si nejprve nějaký čas ověřoval v amatérském tanečním klubu a po té je zařazoval do učebních osnov uměleckých škol, případně je ve spolupráci s divadly uváděl přímo na jeviště.

Mimo trenérské a pedagogické práce ve svém rodném Brně, byl Balaš často zván na semináře  s různým zaměřeních. Mimo práce se stepařskými a tanečními kluby, pracoval s kolektivy aerobiku, mažoretek, manekýnek a s pedagogy Základních uměleckých škol. S každým se jmenovaných kolektivů pracoval tak, aby to vyhovovalo jeho zaměření. V letech 1984–2004 uskutečnil 11 jednodenních, 40 víkendových, 9 týdenních seminářů se zaměřením na step, základy jazzového a revuálního tance a to nejen v celém bývalém Československu, ale byl také zván do Německa, Polska a Ruska.   

Jeho studijní materiál je soustředěn do čtyř semestrů vysokého uměleckého školství nebo do dvouletého učebního cyklu na Základních uměleckých školách, konzervatořích a tanečních školách. Dále lze seminárním způsobem pokračovat až do pětiletého studia. Metodika, která původně vznikla jako studijní materiál pro studenty herectví, slouží v mnoha stepařských klubech a tanečních školách při výuce základů stepu až dodnes.

V důsledku současné pravidelné seminární činnosti zahraničních, zejména amerických lektorů stepu v posledních letech, začínají někteří pedagogové v ČR vyučovat step jinými metodami. Nová hudební vlna vyžaduje jiné taneční, prostorové a technické zpracování hudebních podkladů a zejména rytmu, než tomu bylo u swingu a u hudby šedesátých a sedmdesátých let minulého století.

I přesto všechno však může tato metodika stále plně posloužit zejména začátečníkům působících mimo kulturní centra velkých měst, nebo těm, kteří nemají možnost uvedené semináře navštěvovat. Pokud však ještě doposud vídáme v některých soutěžních skladbách prvky s různými cvičnými vazbami a variacemi, které technicky Balaš zpracoval, znamená to, že z metodiky, jejíž základ vznikl v roce 1982, stále ještě čerpají někteří trenéři i choreografové zejména ze stepařských klubů a škol. Tímto se některé variace a rytmické prvky stávají ustálenou klasikou. To je také jeden z důvodů, že je Balašova metodika nazývána některými stepaři tzv. „brněnskou školou“.

Praktická výuka stepu vychází tzv. taneční techniky stepařské gymnastiky. Tato základní cvičení napomáhají zejména u nákroku a náskoku při přenášení váhy těla, a při přechodu z běžné taneční techniky na techniku stepařskou. Samotná stepařská technika se opírá o čtrnáct základních úderů, což je vlastně stepařská abeceda. Z probraných úderů se postupně sestavují dvou, tří a čtyř úderové základní vazby, které tvoří rytmický základ pro základní 4 taktové stepařské jednotky - time steps a jejich breaky. Takto vybaven může každý student pokračovat v nácviku dvou, čtyř a osmi taktových cvičných variací již sám. Cvičení jsou seřazena podle důležitosti a obtížnosti probírané látky a provádí se ze základního postavení paralelní první, případně druhé pozice nohou s použitím čtyř základních pozic rukou. Pro snadné zapamatování jsou všechna cvičení v metodice rozepsána podle názvů jednotlivých úderů tak, v jakém pořadí se provádí. Rytmický záznam těchto cvičení je proveden notovým záznamem v taktech na doby. Zvolenou metodou se každý žák učí vytvářet jednoduché choreografické sestavy po určitém čase sám a to přímo při práci s hudbou.

Stepařskou techniku lze pro snadnější názornost srovnat s hudebními nebo se základními mluvnickými pojmy:

• základní údery = jednotlivé tóny = písmena (hlásky)
• základní dvoj úderové vazby = akordy = slabiky
• více úderové vazby, time steps = stupnice = slova
• 4, 8 nebo 16taktové variace = hudební fráze = věty.

Svou učební metodou vychází Balaš z jednoduchého pedagogického principu osvědčeného v jiných oblastech, jako např. kdo se naučí abecedu, je schopen nejen číst, ale i zaznamenat svoje myšlenky. Kdo se naučí znát noty, umí podle nich nejen hrát, ale pokud je inspirován nějakou rytmickou, nebo melodickou myšlenkou, znalost not mu pomůže nový nápad nejen  zapsat, ale případně i dále rozvíjet. Ti, kteří absolvují dvouletý učební proces výuky stepu, jsou schopni podle této učební metody zastepovat nejen to, co se naučili, ale po získání určité praxe si mohou sestavovat i nové variace sami, nebo učit jiné. Což se vlastně v mnoha případech stalo, neboť z JAMU, přestože se jedná o hereckou školu, vyšlo i několik pozdějších trenérů stepu. Nejvíce jich však Balaš vyškolil na letních kurzech stepu, kde po absolvování 14 ročníků kurzů a poctivé přípravy doma vyšlo 25 trenérů stepu, kteří začali ve svých městech samostatně pracovat.  

Balašova trenérská a pedagogická činnost na uměleckých a tanečních školách v Brně: Katedra syntetických divadelních žánrů Janáčkova akademie múzických umění v Brně (1977–1990) Divadelní fakulta JAMU (1991–2004), Taneční škola Starlet (1980–2000), Taneční konzervatoř (1987–1989), Hudebně dramatická konzervatoř (1991–1999), Taneční škola R+P Brno (1997–2006) a Škola trenérského studia Českomoravská taneční organizace v Praze (2003–2005).

Za léta působení mezi studenty uměleckých škol a divadelními herci si ověřil celou řadu vlastností, které lze pomocí stepu získat. Na základě kladného vyjádření kolegů jiných pohybových a tanečních disciplín o působení stepu při výuce herců takto získávané poznatky a zkušenosti postupně zapracovával do osnov a učebních plánů pro step. Tak vzniklo několik přesně formulovaných vlastností a návyků, jimiž step působí nejen na tanečníky, ale především i na všechny studenty uměleckých škol dramatického nebo muzikálového zaměření.

Pedagogickými výsledky, organizátorskou prací, ale i stálým přesvědčováním různých úředníků a funkcionářů se podařilo během několika let zařadit step jako legální a rovnocennou pohybovou disciplínu na všechny typy uměleckých škol v České republice. Na tomto výsledku mám určitý podíl i já, neboť jsem se snažil být vždy při tom, když se zvažovalo a rozhodovalo, zda step ano, či ne. Pro výuku stepu na uměleckých školách jsem vypracoval několik osnov a Metodiku stepu, kterou jsem po dobu svého pedagogického působení neustále doplňoval o nové poznatky. Metodiku jsem dával k dispozici všem svým žákům, zejména však pedagogům, kteří u mne studují základy stepu.

Kde se vzal ten nápad být učitelem stepu? Především jsem měl inspiraci ve svém učiteli Franku Towenovi. Vždy jsem chtěl dělat něco užitečného pro ostatní. Když se na mne začali obracet první zájemci o step, tak mne napadlo, že právě výuka a propagace stepu bude zřejmě to, v čem i já naleznu svoje uplatnění. To, co se mi podařilo v oblasti stepu, nebyl žádný zásadní počin v našem uměleckém školství. Byla to především touha zařadit step jako rovnocennou disciplinu k ostatním složkám dramatického umění a docílit toho, aby se konečně i na našich jevištích začalo stepovat.

Propagací stepu v klubovém amatérském prostředí jsem se snažil napomáhat mladým lidem nalézat vhodné využití mimoškolní činnosti, ale především v sobě objevovat určitý potenciál schopností a tím posilovat svoje sebevědomí. Moje pedagogická a trenérská práce byla neustálá snaha o zviditelnění stepu v naší kultuře, ale především napomáhala mladým lidem, aby se stali silnými individualitami, poznali svoje schopnosti a uměli je využít. Při této práci jsem měl vždy na paměti, že když někoho naučím dobře stepovat případně step učit druhé, tak mu dávám určitou znalost a tím mu otevírám spoustu dveří. Proto jsem při ohlédnutí zpět rád, že mnozí z mých žáků využili svého potenciálu ve prospěch ostatních.

Metodikou, kterou jsem původně vypracoval pro studenty herectví a muzikálu na DiFa JAMU v Brně bylo v letech 1977–2004 proškoleno cca 250 budoucích herců. Tato metodika plně posloužila při výuce stepu v rámci Letní a Zimní školy tance, kterou pořádala v letech 1983–1999 Taneční škola Starlet Brno, kde absolvovalo kurzy stepu 850 účastníků z bývalého Českolslovenska, Ruska a Bulharska.  

Z uvedené mnohaleté pedagogické, trenérské, organizační a poradenské činnosti vyšla řada vedoucích klubů, pedagogů, trenérů a choreografů stepu, kteří se vydali svojí vlastní tvůrčí, pedagogickou, uměleckou a organizační cestu mezi které patří: Livie Haluzová z Bánovci nad Bebravou (SK), Roman Matal z Blanska, Jan Daniel, Jana Tomcová, Jitřenka Boudoui, Michaela Doležalová, Helena Kouřilová, Sylva Balašová-Brychtová, Roman Zetka, Pavel Bartůněk, Lenka Kobylková a Adéla Pešková z Brna, manželé Holánkovi z České Třebové, Petr Hejna a Ludmila Pohlová z Hradce Králového, Jana Kvapilová z Hranic na Moravě, Roman Rákosník z Jablonece nad Nisou, Tereza Zmrhalová a Veronika Bílková z Jihlavy, Květa Kůrková z Jindřichova Hradce, Eva Keprtová, Jiřina Smutná a Alena Šimonová z Karlových Varů, Petr a Pavel Hrubcovi z Klášterce nad Ohří, Zina Daňková z Kuřimi, Jana Vondálová a Miroslav Spáčil z Opavy, Kamila Čimerová z Plzně, Jorge Concepcion, Otto Kočí, Radovan Netušil a Jarka Plšková z Prahy, Pavel Horák ze Slaného, Věra Kunstová, Marek Ševčík, Karel Vondráček a Pavel Majkus ze Zlína.

Ze jmenovaných stepařských klubů, z nichž mnohé jsou v činnosti dodnes, vyšlo několik mistrů ČR a Německého poháru, včetně mistrů Evropy a v roce 1992 i náš první mistr světa Pavel Hrubec.

Ve snaze stepařů legalizovat svoji činnost byla v roce 1986 založena Sekce stepu při Jihomoravské odbočce Českého svazu amatérského společenského tance a v témže roce započala v Brně i tradice soutěžních setkávání stepařů, která v roce 1989 získala status Mezinárodního mistrovství ve stepu.

V roce 1994 uspořádalo vedení sekce v Brně valnou hromadu stepařů, na které bylo založeno občanské sdružení Českomoravský stepařský svaz (ČMSS), u kterého je každoročně zaregistrováno kolem 700 amatérských stepařů z 30 stepařských škol a klubů působících v ČR.

V letech 1986–2010 uspořádali stepaři více jak 40 mistrovských, pohárových a nominačních soutěží, na kterých předvedlo téměř 8 000 stepařů na 2 500 choreografií ve všech soutěžních třídách a věkových kategoriích.

V letech 1992–2010 získali naši stepaři na mistrovství Evropy 19 titulů mistra, 10 x vicemistra a 9x obsadili 3 místo. Na mistrovství světa získali 9 x titul mistra, 9x vicemistra a 13x obsadili 3. místo v různých soutěžních třídách a věkových kategoriích.

Největšího historického úspěchu dosáhli naši amatérští stepaři v roce 2010 na mistrovství světa v německé Riese, kde získali celkem 4 zlaté, 4 stříbrné a 7 bronzových medailí, včetně 11 finálových umístění mezi 3 až 6 místem, v různých věkových třídách a soutěžních disciplinách. Součtem bodů za uvedená umístění se stala naše výprava absolutním vítězem mezi třinácti zúčastněnými zeměmi.

Radek Balaš