Metodika stepu a jeho výuka na Divadelní fakultě JAMU v Brně

V době, kdy začínal předávat svoje zkušenosti ve výuce stepu na tehdejší katedře muzikálového herectví JAMU v Brně (1976), bylo nutno vypracovat pro výuku stepu přehlednou metodickou příručku, neboť v té době u nás nebyla žádná učební literatura takového zaměření a rozsahu k dispozici. Metodika stepu, jak ji nazval, vznikala zpočátku z jeho pečlivě vedených poznámek pořízených při soukromém studiu. V porovnání se současnou dostupnou světovou literaturou se opíral zejména o pedagogické výsledky Bohumila Augustina a Franka Towena, jehož konzultace určily konečnou podobu této metodiky. První verze byla v roce 1976 vydána jako skriptum na Divadelní fakultě JAMU Brno. Při další práci na metodice, až do její poslední verze, kterou vydala v roce 1992 Taneční škola Starlet Brno, stále vycházel z nejznámějších metodických postupů amerických pedagogů stepu z 30. a 40. let, neboť právě tato generace stepařů položila metodické základy moderního stepu. Při práci a doplňování metodiky se opíral i o naši bohatou, zejména předválečnou taneční tradici s využitím již metodicky zpracovaných materiálů jiných tanců a pohybových disciplin, které se učí na uměleckých a tanečních školách.

Jeho metodika, jak svým názvem již napovídá, není vypracována s úmyslem nahradit učebnici stepu. Slouží pouze jako pomůcka těm, kteří se učí stepovat pod pedagogickým vedením, nebo prošli tímto školením a hodlají stepovým tancem dále zabývat, případně ho později i učit. Metodika obsahuje ustálené základní názvosloví a souhrn podstatných praktických cvičení, jejíchž ovládnutí umožní každému zájemci další studium stepu. Jsou zde obsaženy všechny základní stepařské prvky, které během své taneční, trenérské a pedagogické praxe získal, technicky zvládl, pedagogicky ověřil a metodicky zpracoval tak, abych je mohl v konečné formě předávat dalším.

Balaš učil step více než dvacet let téměř každý den v některé brněnské umělecké nebo taneční škole a současně působil jako trenér stepu v brněnských divadlech. Při této práci brzy zjistil, kdy je nejvhodnější doba zařadit určitému jedinci, nebo kolektivu, to či ono cvičení, nebo variaci. Zejména při práci se žáky uměleckých škol a herci vycházel především ze schopností a mentality každého jednotlivce. Herci nemají na příklad tak rozvinutou pohybovou paměť jako tanečníci. Tanečník přistupuje k práci tak, že i když mu něco nejde, tak to nadře. Herec spíše více nad daným úkolem přemýšlí tak jako na příklad nad rolí. Prostě musí si vše napřed nechat projít hlavou.

Balašova metodika, která je dodnes také nazývána některými stepaři tzv. „brněnskou školou“ vychází tzv. taneční techniky stepařské gymnastiky. Tato základní cvičení napomáhají, zejména u nášlapu a náskoku v přenášení váhy těla, při přechodu z běžné taneční techniky na techniku stepařskou. Samotná stepařská technika vychází ze čtrnácti základních úderů, což je vlastně stepařská abeceda. Z probraných úderů se postupně sestavují dvoj, tří a čtyř úderové základní vazby, které tvoří rytmický základ pro 4 taktové time steps a jejich breaky. Takto vybaven může každý student pokračovat v nácviku dvou, čtyř a osmi taktových cvičných variací již sám. Cvičení jsou seřazena podle důležitosti a obtížnosti probírané látky a provádí se ze základního postavení paralelní první, případně druhé pozice nohou s použitím čtyř základních pozic rukou. Pro snadné zapamatování jsou všechna cvičení v metodice uvedena podle názvů jednotlivých názvů úderů  v jakém pořadí se provádí, ale i notovým záznamem v taktech na doby. Zvolenou metodou se každý žák učí vytvářet jednoduché choreografické sestavy po určitém čase sám a to přímo při práci s hudbou.

Stepařskou techniku lze pro snadnější názornost srovnat s hudebními nebo se základními mluvnickými pojmy:

• základní údery = jednotlivé tóny = písmena (hlásky)
• základní dvoj úderové vazby = akordy = slabiky
• více úderové vazby, time steps = stupnice = slova
• 4, 8 nebo 16taktové variace = hudební fráze = věty.

Svou učební metodou vychází Balaš z jednoduchého pedagogického principu osvědčeného v jiných oblastech, jako např. kdo se naučí abecedu, je schopen nejen číst, ale i zaznamenat svoje myšlenky. Kdo se naučí znát noty, umí podle nich nejen hrát, ale pokud je inspirován nějakou rytmickou, nebo melodickou myšlenkou, noty mu pomohou tuto i zaznamenat, případně dále rozvíjet. Ti, kteří absolvují dvouletý učební proces výuky stepu, jsou schopni podle této učební metody zastepovat nejen to, co se naučili, ale po získání určité praxe si mohou sestavovat i nové variace sami, nebo učit jiné. Což se vlastně v mnoha případech stalo, neboť z JAMU, přestože se jedná o hereckou školu, vyšlo i několik pozdějších trenérů stepu. Nejvíce jich však Balaš vyškolil na letních kurzech stepu, kde po absolvování několika ročníků kurzů a poctivé přípravy doma vyšlo 25 trenérů stepu, kteří začali ve svých městech samostatně pracovat.  

Studijní materiál metodiky je soustředěn do čtyř semestrů vysokého uměleckého školství, nebo do dvouletého studia na konzervatořích a tanečních školách. Metodika obsahuje dostatečné množství různých studijních variant pro následné individuální studium se zaměřením na choreografii, nebo trenérskou práci. Studium dvou semestrů, nebo prvního ročníku obsahuje základní techniky tzv. euroamerického stylu, které Balaš převzal od Krejčíře Richardové a Augustina. Nohy zde pracují v určitém napětí, přičemž se převážně stepuje na pološpicích. Ve studiu třetího a čtvrtého semestru, nebo druhého ročníku jsou již zařazeny základní techniky tzv. afroamerického stylu, které nejčastěji používal Towen. Jmenovaný styl se vyznačuje stepem na uvolněných nohou s použitím úderů celým chodidlem a patami. Styl se vyznačuje i prací nezatíženého chodidla tak jak je tomu ostatně i u jazzového tance. Několika taktové cvičné variace se provádí ve všech směrech (vpřed, vzad, vlevo, vpravo a diagonál). Metodika obsahuje i nácvik bluesového a slowfoxového stylu stepu, stepu v 3/4 a 6/8 taktu včetně nácviku otáček od 4 do 9 úderů na 4 doby. Základní metodika dává pro zvládnutí běžných hudebních skladeb dostatek možností jak v úderové a rytmické, tak i v prostorové technice. V rámci kondičních rozcviček před stepařským tréninkem lze pracovat s jakýmkoliv tanečním a hudebním žánrem, čímž získávají studenti větší taneční a pohybovou praxi.

Balašova trenérská a pedagogická činnost na uměleckých a tanečních školách v Brně: Katedra syntetických divadelních žánrů Janáčkova akademie múzických umění v Brně (1977–1990) Divadelní fakulta JAMU (1991–2004), Taneční škola Starlet (1980–2000), Taneční konzervatoř (1987–1989), Hudebně dramatická konzervatoř (1991–1999), Taneční škola R+P (1997–2006) a Škola trenérského studia Českomoravská taneční organizace v Praze (2003–2005). Za léta působení mezi studenty uměleckých škol a divadelními herci si ověřil celou řadu vlastností, které lze pomocí stepu získat. Na základě kladného vyjádření kolegů jiných pohybových a tanečních disciplín o působení stepu při výuce herců takto získávané poznatky a zkušenosti postupně zapracovával do osnov a učebních plánů pro step. Tak vzniklo několik přesně formulovaných vlastností a návyků, jimiž step působí nejen na tanečníky, ale především i na všechny studenty uměleckých škol dramatického nebo muzikálového zaměření. Tyto zpracoval pod názvem:

Pro výuku stepu na JAMU postupně vypracoval Balaš několik studijních a metodických materiálů, které neustále doplňoval o nové poznatky.

Metodika Tap Dance, scriptum JAMU Brno1977

Původ Tap Dance a jeho historie, scriptum JAMU Brno1978

Metodika Tap Dance (doplněné vydání), scriptum JAMU Brno1978

Terminologie a technika v Tap Dance, scriptum JAMU Brno 1981

Od roku 1980, kdy začal učit nový předmět – revuální tanec připravil materiál s názvem:

Přehled a vývoj tanců afroamerického a latinskoamerického původu od roku 1840–1980, scriptum JAMU Brno 1986

Radek Balaš